Jsem označovaný jako nenormální "sluníčkář". Obvykle si lidi svoje přezdívky nevymýšlejí, snad až na autory a politické, či jiné uprchlíky, ale jsou tak oetiketizováni společností. Ve škole, v práci, ve fotbalovém týmu nebo při setkání zájmových kroužků. Měla by označovat nějakou stěžejní vlastnost, podle které ho ostatní okamžitě identifikují v davu jiných lidí. S tím souvisí moje zamyšlení nad normálností a co takovou normálnost vlastně charakterizuje.
Nikde jsem však nenašel ucelený návod, jak být normální. Zapátral jsem tedy v paměti, jestli jsem byl někdy normální. Napadlo mě, že většinová normálnost se měří podle většinového "vzoru" ve společnosti. Zkoušel jsem tedy namáhat závity, abych si vzpomněl na můj "vzor". Ale nemohl jsem se rozpomenout. Vzpomínal jsem si na "vzory" mých spolužáků ze základní školy, a v hlavě pátral, jestli mezi nimi nebyl náhodou i ten můj. Ale málo platné, vůbec jsem si žádný "vzor" nedokázal vybavit. Ten brouk mě v hlavě tak otravoval, že jsem zavolal mámě, protože maminka vždycky ví a vždycky poradí..
"Tvůj vzor?" vyhrkla jako žáci ve škole, když chtějí jako první odpovědět na otázku učitele, ale zrovna si odpověď nevybavují. "Hmm" zaznělo po chvíli. To už bylo méně povzbudivé. "Tys asi vzor neměl. Jako malej si chtěl vykopat z ledu mamuta a pořád sis hrál s legem a merkurem, dokud si nedostal počítač, ale vzor asi jako takový jsi neměl."
Abych se vymotal z kruhu, tak jsem si tedy řekl, že "vzor" normálnost neurčuje a hodil to za hlavu. Přemýšlel jsem dál, co určuje normálnost a šel tedy víc do hloubky.
Desatero. Co může být víc normální než to, z čeho vznikl základ naší civilizované společnosti, ač to nemělo zrovna citlivý průbeh a jednotlivá přikázání z desatera se porušovala v průběhu celých dějin. Nicméně konečně vodítko.
1. V jednoho Boha věřit budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.
Hned u prvního bodu mi došlo, že to asi nebudu moci brát úplně doslova. U druhého jsem se pousmál a raději pokračoval dál. Vzhledem k tomu, že nemám žádnou nábožeskou výchovu a v kostele jsem byl snad jen dvakrát v životě, tak jsem si musel zbytek desatera trošku nastudovat. Přišel jsem na to, že jsou vlastně desatera dvě. V tomhle článku je tedy desatero schválené papežem Římskokatolické církve. U bodu tři jsem po nastudování byl trošku na vážkách. Jeden týden odpočívám hodně a druhý zase na odpočinek není čas. Objevila se myšlenka, že by ty zákony možná měl někdo trošku upravit, ale pak jsem si uvědomil, že nejsem křestaň a nepřísluší mi kecat do něčeho, čemu věří jiní lidé. Čtyřku splňuji celkem obstojně. Pětku jakbysmet. S šestkou souhlasím, ale taky se mi to napůl nepodařilo v životě dodržet. Sedmička bez debat. Osmičku bych porušit nemohl. A u devítky a desítky dokonce nabíhá zlost, páč znám pár lidí, co sebe nazývají normálními a tohle porušují celý život. S výsledkem jsem tedy moc spokojený nebyl. Jelikož jsem ateista, tak jsou pro mě některá přikázání španělská vesnice. A poslední dvě přikázání mě utvrdila v tom, že desatero asi normálnost určovat nebude. Nepropadal jsem ovšem zoufalství a pokoušel se hledat dál.
Tak jsem to zkoušel z toho pohledu, v kterém jsem cítil, že jestli se mi teď potvrdí, že nejsem normální, tak bych měl jít asi vážně k psychologovi.
Hodnoty, které do mě vštípila výchova. Je spoustu encyklopedií, návodů a příruček, jak vychovávat dítě. Co by se dítě mělo naučit v prvních dnech a letech, kdy začne vnímat. Napíši aspoň ty, které si pamatuji a řídím se podle nich do dnes.
Slušně pozdravit
Podávat ruce
Nemluvit sprostě
Dávat přednost starším nebo těm, co jim to jejich fyzický stav nedovoluje
Pomáhat těm, co pomoc potřebují
Nedělat ostatním to, co nechci aby oni dělali mně
Nelhat, nekrást
Být hodný a ochotný k lidem okolo
Udržovat ve svém okolí pořádek
A pak na základě nabývaných zkušeností jsem dál doplňoval, jak bych se měl chovat ke svému okolí. Od rodičů jsem samozřejmě kolikrát slyšel otázku, jestli jsem normální, ale to bylo po věcech jako zapálení lesa nebo hraní si s vosím hnízdem. Jelikož se to neděje denně, tak jsem si řekl, že to asi úplně normální nebude. Konečně se mi malinko ulevilo, že podle těchto pravidel asi úplně nenormální nebudu, protože ty jsou ve mně zašité jak kevlar v neprůstřelné vestě.
Proč mi je tedy spíláno, že nejsem normání? Došlo mi, že se špatně ptám. Abych pochopil rozdíl, tak jsem se snažil přijít na to, kdy to bylo po prvé, kdy mi někdo řekl že to co dělám není normální a já tomu úplně nerozumněl.
Já a počítač. V roce 2001 jsem dostal svůj první počítač. Bylo mi 12 let a byl jsem absolutně očarovaný. Úplně mě pohltil. Zapomněl jsem díky němu i na těch pár kamarádů, kteří mi ještě zbývali (jako divné dítě jsem byl spíš na okraji společnosti). Byl mi vším. Nemohl mě urazit. Nemohl udělat nic naschvál. Měl kovovou, pevnou logiku, s kterou se dalo pracovat pořád stejně. Neměnil se jak mí spolužáci v pubertě a byla s ním vždy zábava, protože pracoval a reagoval přesně tak, jak jsem čekal. Bylo to moje vysvobození ze šedivého světa lidí, kterým záleželo jen na vztazích mezi nimi. Ten nekonečný Gordický uzel, který nikdo nechtěl přeseknout. V tu dobu jsem po prvé dostal otázku, jestli jsem normální sedět několik hodin u pc a nejít ven. Nevěděl jsem, v tu dobu, co na to říct. Někdy si tím nejsem jistý ani teď. Je normální sedět celý den u pc? Před 14-15 lety asi ne. Dnes je to běžná praxe.
Mám tedy svojí odpověď na to, co je normální? Činnost opakovaná dostatečně často, že jí většinová společnost po určité době začne brát jako akceptovatelnou a tudíž ty kdo jí vykonávají jako normální? Nebo-li být běžný a obyčejný, jako význam toho slova normální? S touhle definicí se ale nespokojím. Je tu spousta jiných lidí, kteří dělají neobyčejné a originální věci, které nikdo jiný nedokáže, dělají je jako první ve světě a přesto jsou nazýváni normálními. Tak v čem tkví ta normálnost a nenormálnost? Přeci tu musí být nějaké jenoduché vysvětlení jako E=mc2. A jestliže tu ještě není, tak proč?